slova








Byl pod léky, nelze jeho jednání posoudit.
Na palci ucítil ledovou kapku, svalil se k zemi.









V autobuse jedno čelo na skle,
vyprázdněný pohled z okna.
Všechny ty rohy domů, chtějí abych šel domů.
Abych tam pořád šel a neviděl.










Míjeli se, déle než je obvyklé u neznámých lidí.








Vnořit se do tebe tajně,
vráskami tvého čela proplout jako listy papíru,
vlát ve tvé hlavě.







V ramenou poklesnout. Jano, mít rád sochy.
Hladit je a být si trochu nejistý.









Překousnutí lana silou přímo úměrnou
vzteku, rovná se objemu bolesti osoby
konfliktem dotčené.








S určitou pravidelností potlačuji emoce.







Být realistický je otrava. Otisky zubů na pravém rameni.








Rád jsem tě viděl, mačkal, držel.








Úplněk. Jako drobní kapsáři jsme.
Něco se stane, ale ne moc.







Nouzi poznáš při těle.








candy candy candy
trash trash
baby baby
lazy house
Johannes Strauss









Nalít si sklenici medu do huby,
pak se zasmát v prašném průvanu.









Vykasat si kalhoty, brodit se řekou a křičet.
Po vyjití na břeh políbit prvního člověka, kterého potkáš.












Měnit místo spánku, postupně proležet celou místnost -
zaznamenat na zem sny, které se ti na onom místě zdály.











Jít pomalu polní cestou.
Svlíct si kalhoty a zrychlit. Životem, šulínem. Baf!










Strč prs skrz krk. Vypij pyj.








V kráse nachystané snídaně ona červenala,
on spatřoval v jejím culíku dětskou bezbrannost.











Ve sběrných surovinách, našel jsem tvé ruce,
a ony krvácely,
dnes hladí a češou vlasy.










Jeho ruka v kapse, hmatala po kapesníku, který se na dotek zdál být už vyčerpán. 
Vzdal ten moment. Je třeb







Sezónní děti, plody okamžiků. Nerozbij ničí ideál!










prořídly ti vlasy, aby sis všiml lebky potažené kůží
připomněl si tu dutinu plnou důležitostí, který spí
jako levhart v rohu výběhu
abys ty vlasy oplakal
a šel dál zpátky
k nahotě











nad slunce jasné je mi
že nacházím se v zemi
ze stínů
a tvrdých slov
jsem růže, jsem plot a skvost
i socha z hnijícího bahna
magma!
číhá ve mně
erupční podsvětí
zelenou trávu spálí a posvětí
v okamžiku posledním
nad kráterem svůj rozum sním













princ cyp byl světu otevřen
ale
drakům hlavy ťal
už z principu












karanténo
jiná ženo
slunce
je dnes uzamčeno
a jindy
v alejích zjih
mezi stromy
skoro v nich
v alejích citů
schovaných













kus jemného papíru řeže ostře
a banální věci kolem
ti zalepí duši















Ruce babičky. Lavor. Oranžový. S flekem uvnitř,
co vypadá jako batika. Slunce. Záděr. Trocha nepohodlí.
Vyjedená slupka melounu. Náspa pálí. Rychlé našlapování
dětských nohou.















vázanko času
nemůžeme říct co jsme viděli
neznáme pro to slova
a ty snažíš se pojmenovat













v kryptě se třesou kardinálů kosti
do rytmů afrických
vracejí se do vzpomínek mytických
v tom dunění a rachotu tancujou děti
smějou se a plivou na zem
nakonec se ale dojmou nad květinou
a ty za stromem
pozoruješ co vítr seje













lidi
mají v taškách
a mezi saky
a mezi sebou
problémy












NIC ale květiny!
veselé narozeniny










do kořenů zamotám ruku
strom ó hrome ucítí můj tep
neskryju ryry rů tudů pam
z prstů mých kořeny samozřejmostí







Činem hrozným je sebevražda z touhy po odpočinku, hrdino!











v žákovské knížce měl poznámku:
drazí rodiče
váš syn vyrušuje v hodinách matematiky
po zhruba deseti minutách počtů
se změní v nulu
abyste rozuměli
velkou nulu
dalo by se říct, že se stává obručí
čísla napsaná na tabuli
i z těch nejsložitějších rovnic
propadají chaosu a nesoustředění
seskáčou z tabule a proskakují touto obručí
nulou
vaším synem
ostatní žáci se veselí
z naší vyučovací hodiny
stává se cirkus
prosím domluvte mu












všechno, co jsem kdy chtěl
jsem dnes v deset třicet zapomněl
všechno, co jsem si kdy přál
odplulo do krajiny zvané Jinam














Nazí v trávě, klíny nastavíme slunci!













týdeník zítřek














Celofán noci
činky shání Čingischáni
hrany snahy
život živůtek
umění čumění.
Kandinsky on the ski
lyžař geometrie, filozof skluznice.

















ahoj medicinbale na mém břiše
ahoj lidi s hlavami, které neustále mluví
ahoj hory plné třaskavin
ahoj výlohy
ahoj hvězdy, pihy chtíčů i samoty
ahoj muži se zahradami na ramenou
ahoj vlasy horké od doteků ještě
ahoj bráno z palce a ukazováku
ahoj dítě nejchytřejší ze všech tvorů dobra
ahoj jinovatko
ahoj milenci a z pěny srdce, které vás pohltilo
ahoj dome, schránko zbabělých poničených ozdob
ahoj neznámý -
tvé sliny, z nichž se ve spánku rodí sloni s kly jako měsíce
ahoj luku z radosti a řas padajících na lůžka dětí
ahoj světe chomáči z odpadků hluku a krve
ahoj krvavá nevěsto soudného dne
ahoj













Žal. Želé. Život tele. Televarieté 20:00.













mít ohavný den chmury ksicht mít pojizven















s duší rozstřílenou kuší se radši uklidím do bezpečí bez pičí
















zkopíruj desetkrát
k výsledku
a znova
co nepoznáš to nezměníš
co necítíš to zapomeneš










Karyatidy. Já, ty.
Jsme si překvapením po odstranění obalu.
Trčíme. Sloupnem se. Stoupnem sloupem. Vztahem šoupem.













vidím tohle:
Muž v japonsku si probodl dýkou čelo.
Vytekly jasmínové květy.
A na místě kde seděl, kolem jeho těla
popraskala země.
Za několik let si tam hrály děti,
mluvily s jeho lebkou a naplnily ji celou jasmínovými květy.













cause we are the last living souls,
cause we are the last living sauce

















Všechny moje zádrhele. Žmolky okamžiků.
Žmolky života.
Richarde Brautigane!














Grandiózní rande. Na špičce komína, líbat ji do klína.















Zamiloval se do období svého života,
to mu bránilo aby pocítil lásku k ženě.















Naše krajina je intimní a nebudí pocit nebezpečí.
Proto se z ní nesnadno prchá za všech časů
a pocitů beznaděje.















Jdou stezkou hezkou. Po modré. Vše je dobré.
Nepočítání času.













Stát u okna a tiše ťukat na sklo orosené kapkami.
Cítí to jistě stejně.















vlažný
ruce jak kořínky do kapes















Tužkou psát na desku stolu, pak to mazat a pak to nechat být.












Kýchli v naprosto stejný okamžik. Oba je to překvapilo,
ale nepodívali se na sebe.
Pak se ještě asi půl hodiny pohybovali v jedné galerii.











corner of being












Jeho slova měly krajky,
a ty její ostrý lemy, proto si nerozuměli.













ticho jako postele













Nádoba štěstí teče, čůrek je u tvé nohy, snad.













Krakatit. Krátit cit až k explozi.
Nad vyhaslými těly pak zpívat: "nebozí".












snad se někdy naše čela
o sebe rozbijí něžně















nevidím za roh ani za rok













Lidská vřelost k uvaření čaje.












snažím se nevyjít z tempa
linka, linka podstaty tenká










V jeskyních lidé z vody
sajou krápníky jako matčin prs,
stávají se za sto let kamenným polštářem pro pocestné.











Mít lva kámoše je asi fajn,
a když tě požírá, přeješ mu to.













Lidé seděli strnule. Tkaniny na nich se chvěly.












Sterilita sdílené samoty, za závěsy.












Řeka tahle slepá dosti, žízeň neuhasí nespálí kosti.







Když jsem tě potkal, vonělas, uchopením ruky zabilas můj strach, pak ses smála. 
Dnes zavíráš dveře, když chceš být sama.









Love is piss her name to the snow. 
Love is carry three rainbow glass balls in the pocket. 
Love is all those tiny ending of leaves. 
Love is an high age with the shine of silver. 
Love is music of all colours you can imagine
and then especially those you can't













Ložiska lásky,
hluk dne,
potápět se pro perlu.







kráter v hrudníku nebo na ulici vedle domu
ve tvaru kuchyňské misky










ve jménu otce a noci
opravuji co jsem nepocítil
snažím se tu ránu znovu otevřít a vmísit do ní tu tvou dlouhou řeč, neudržím znovu pozornost









schovej si do rukávu malé rozhovory.
neplýtvej fóry
uhoď jen tím správným v dobrou chvíli. ruku měj u toho v kapse. 
ten kdo se ani trochu nezasměje na toho tiše zavrč.










láska tě pije
pak zkřehne
a někdy
někdy se v tobě roztříští jako střepy 
a ty střepy v tobě chrastí
a pak
podobný hříbku dětské pokladničce
jsi k smíchu i dojetí
tleskají tomu žes to zkusil
nebo na tebe zapomenou















můžeš sedět v první řadě
a zasednout všechna sedadla
protože nikdo další
se v mé duši nezrcadlí













jsme tak souměrní
když svou lásku zavíráme do bytu
souměrní
na koberci vztahu







keep your eyes wild open
feel your every motion
hands like roots into the pocket









you can hold lighting candle
just not on the top you know













jasný pád do trhliny modré a věčné
zhasíná vypínač pomalu v tom pohybu